Shlédnutí: 12
Také jste si všimli, jaké je v naší metropoli pusto a prázdno? Restaurace jsou uzavřené a pivovary skomírají, stojíc mnohdy na jedné noze. Ne že by to bylo jinde jinak, ale soutěž Král Prahy, kterou pořádá První pivní extraliga, nám ukázala, jak hluboký příkop byl v našem hlavním městě vykopán. Praha se nově stala městem pouze pro pražáky. Kontroly hraničních, pardon okresních přechodů jsou sice namátkové, ale ve svém důsledku znamenají, že se přespolní pivař do pražských hostinců a pivovarů nedostane. Snad jen s cedulkou, jenž ztvrzuje jeho pracovní úmysly v naší metropoli. Realita nám však ukázala, že i kdyby se dostal, není o co stát.
Kamarád, řečný Kobrař, mi povídá – hele a to víš, že existuje chuťová paměť?! Když něco sníš, nebo vypiješ, tak se ti vybaví kdy jsi to jedl, nebo pil naposledy! Jo … to asi jo, ale kde by byla chuť bez čichu?! Zacpi si nos a polkni! Pouhá chuť totiž opravdu nestačí. Mnohem průkaznější je v kombinaci s čichem a zrakem. A víš, že dalšími v pořadí jsou zvuk, a vůně? V mém pojetí jsou to Coldplay a Dee! A tak vznikl tenhle článek. Díky Kobrařovi, Ditě a její Emičce. 
Existuje průzkum, který říká, že si mnoho čtenářů médií myslí, že titulek není důležitý. Mají jej za pouhý “nadpis” článku, který jim řekne o čem to je. Cílem autora pochopitelně je, aby si jeho článek přečetlo co nejvíc uživatelů – čtenářů. Rozuměj webové, nebo tištěné verze. Přece, když něco napíšu, tak chci, aby to četlo co nejvíce lidí. Model: Bob Saint-Clare.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou sílu mají vaše slova? Co vše se může skrývat pod jedním jediným slovem, které vyřknete? Slovo přece umí pohladit, lze jím vyznat lásku, vyhlásit válku… Slovem se zachraňují životy, vyjadřuje se jimi víra, vztek, nenávist! Slovo je to první a poslední, co slyšíme na světě, který známe.
Historie slovenských degustačních soutěží pod patronátem První pivní extraligy mají skoro stejnou tradici jako ty české. Ležáky našich slovenských bratrů totiž hodnotíme už deset let!
Objevil jsem něco, o čem možná víš. Pro mě to bylo opravdu úchvatné. Vskutku dechberoucí zážitek. Protagonisty znáš, každého z nich. Jsou to hudební hvězdy. Stars! A přesto, nebo spíše právě proto, ti zahrají koncert u malého stolu.
Jsi hrdý člověk. Jdeš svou vlastní cestou. Ženatý, vdaná, nebo single. Snažíš se jít dopředu. Vždycky a za každou cenu. Někdy přes bolest a utrpení, někdy s úsměvem na rtech. Máš životní mantinely v podobě práce, svých vlastních hodnot a zkušeností, omezují tě emoce, partner, rodiče, přátelé. Přesto se snažíš prorvat se vpřed. Vždy kupředu a pořád dál, za další kopec, ať už mu lidé kolem tebe říkají jakkoliv. A hrozně toužíš svá malá denní vítězství s někým sdílet. Toužíš!
Ještě nikdy se mi to nestalo. Fakt, nikdy! Byl jsem pozván do dámské společnosti tří velmi okouzlujících žen věkového průměru 24 let. Byla mezi nimi vbrzku jsoucí maturantka, druhá byla maminka osmiměsíční princezny a třetí třiatřicetiletá filozofka s přesahem do výtvarného umění, autorka několika výjimečných výtvarných děl, libující si v architektuře prvorepublikových vil na Ořechovce a Hanspaulce. Prostě dámy!